Hodnocení:
Kategorie: Klasika
Tagy: účetní  fantazie  peníze  
Datum: 17.05.2014
Zobrazení: 14923

Přicházím zamyšlen do své kanceláře, odemykám a slyším drnčení telefonu. Kolega šel patrně o něco dřív domů, tak zrychlím, abych ho stihl zvednout. Zvedám telefon a slyším jen prázdný tón, pokládám sluchátko a dávám zpětné volání. Po chvíli mi to zvedne Monika, moje manželka. Oba pracujeme, dá se říct „pod jednou střechou“ v jedné menší firmě, ona dělá Účetní, já pracuji na pozici Ekonoma.

V telefonu slyším jen její ztlumený hlas a prosí mne, abych dorazil, jestli mohu. Znova to udělala… Není to tak dávno, předminulý měsíc, kdy pozdě omylem vyplatila mzdu jednomu zaměstnanci. K dnešnímu dni měly v pořádku odejít platební příkazy bance, ale nestalo se tak. Všechny odešly kromě jediného, příkazu pana Petra. Monika zjistila, že banka příkaz nepřijala kvůli chybě, kterou provedla a musí celý proces opakovat až další den.

Naneštěstí je čtvrtek, v pátek je státní svátek a tak se příkaz může poslat až v pondělí. To pondělí, kdy mají mít zaměstnanci mzdu na svých účtech. Vím to, protože mi to sama vysvětlovala a také teď přemýšlím, jak se pan Petr zachová.

Říkám, „Za chvíli jsem miláčku u tebe…“ je čtvrtek a oba děláme do tří hodin. Monika mne ale prosí, ať přijdu co nejrychleji, protože má dorazit pan Petr. Musela zavolat jeho nadřízenému, aby ho informovala, že se stala chyba u jednoho z jeho lidí a z tohoto důvodu mu výplata dorazí o dva a tři dny později.

Z posledního jejího průšvihu si pamatuji, že jsem šel po práci za Monikou, abych ji vyzvedl a jeli společně domů. Nicméně když jsem se blížil k její kanceláři, slyšel jsem rozzlobený mužský hlas a konec rozhovoru, ve kterém zaznělo „…zasloužila byste pořádně na holou, milá slečno, člověk musí splácet hypotéku a každý den prodlení představuje problém, jak to vysvětlit bance, tak snad se to už nebude opakovat…“. Pak jsem ho uviděl vycházet, byl to chlap jako já, odhadem 2m vysoký a zřejmě také posiluje,… a odkráčel ze dveří Moničiny kanceláře pryč.

Když jsem k ní vešel, uviděl jsem jí jak pláče, ne, nebylo to z toho, že by byl na ni hrubý, nenadával jí, byla to lítost její hrdosti, při které si musela přiznat, že něco nezvládla tak jak by měla a jak je od ní očekáváno a to se teď stalo znova. Nadřízený pana Petra o celé záležitosti informoval a pan Petr zavolal Monice, že si za ní zajde a bude chtít podat vysvětlení a omluvu osobně.

Vypnul jsem si tedy notebook, zamkl kancelář a odešel za Monikou. Tentokrát jsem jí zastihl v kanceláři jako první, těsně před tím, než dorazil pan Petr, tomu jsem sdělil, že jsme manželé a jelikož je po pracovní době, tak budu přítomen.

Monika se mu začala hned omlouvat, že se to už nestane a ukazovala mu jakousi tabulku v systému, která byla označena bankou za neplatnou a díky které nebyly včas odeslány peníze. Pan Petr Moniku vyslechl a pak začal zvýšeným hlasem hovořit, „Tohle mě ale nezajímá, vážená paní,… Když nejste schopná vést si svoji agendu a ohlídat si alespoň mzdy, měla byste se nad sebou zamyslet. Bohužel musím si na Vás tentokrát stěžovat u vašeho nadřízeného a podat to oficiální cestou.“ Oficiální cesta by znamenala odebrání případných odměn na období 6měsíců dopředu a firemní pokutu, která je vypočítána stržením jistého přepočtu z částky mzdy zaměstnance. Jelikož jsme v tu dobu spořili na trochu lepší dovolenou, znamenala by tato finanční ztráta pro nás omezení, nebo dokonce zrušení našeho plánu.

Rozhodl jsem se vložit do rozhovoru, „A nemohl byste pro tentokrát ještě zamhouřit oko, už to víckrát neudělá a dám na ní příští měsíc osobně pozor?“ Zkusil jsem se zeptat, „Bohužel, trvám na svém a tím, to pro mne končí, nehledě na fakt, že Vy dohlédnete na svojí paní příští měsíc a ona to udělá ten další, musím opravdu trvat na svém, je mi to líto, ale jinak by si to nezapamatovala.“ Konstatoval pan Petr, „Snad jen…“, „Snad jen co? Co máte na mysli“, zeptal jsem se. Snad jen by si to mohla vaše paní pamatovat, kdyby dostala jako malá zlobivá holka pořádně na prdel. V ten okamžik ve mně zatrnulo, protože představa, že by Monika dostala na holou, mě začala vzrušovat i trochu děsit zároveň.

Už dříve jsem jí doma říkal, když něco vyvedla, že by zasloužila pět a dvacet, aby si to pamatovala, zatímco ona se mi jen rozpustile smála. Nikdy k ničemu takovému mezi námi nedošlo a nyní bych mohl mít konečně příležitost ji sám potrestat. Z myšlenek mě vytrhla její odpověď „…vím to, už minule jste mi to říkal“, „To mě tajila…“ došlo mi, „ale považovala jsem to jen za takový žert, víte, ono se to někdy prostě tak říká,…“. Ne, nemyslel jsem to v žertu, odpověděl pan Petr, bylo to myšleno ve vší vážnosti, navíc si myslím, že by to pro Vás byl adekvátní trest, který byste si jistě pamatovala.

Dobře, řekl jsem, takže dejme tomu, že bych mojí manželce uštědřil pořádný výprask, který si podle Vás zaslouží, Vy byste se nám musel ale písemně zavázat, že nepodáte oficiální stížnost a tím by se to celé smazalo? No to samozřejmě ne, odpověděl pan Petr, tedy ne v tom smyslu, že byste dal přes prdel vaší manželce Vy, toho bych se jako poškozený musel ujmout já sám. To ostatní ale platí, po skončení bych Vám to dal písemně, že mi nevadí pozdě odeslaný mzdový příkaz za tento, ani před-předešlý měsíc.

Monika se nezmohla zatím ani na slovo, jen tam stála mezi námi a naslouchala našemu rozhovoru. A jak byste si to tedy představoval? Otázal jsem se, protože návrh, že by výprask prováděl někdo jiný a já bych byl jen divákem, se mi moc nezamlouval. Nehledě na možné fyzické následky u mojí manželky.

Pan Petr jako by znal moje obavy, odtušil, že by se musela stanovit pevná pravidla „A vaše paní by musela prvně s takovýmto návrhem souhlasit“, oba jsme se na ní v tu chvíli současně podívali, „Ano, souhlasím, řekla potichu, za to co jsem provedla, si výprask zasloužím…“, takže to by bylo, dodal pan Petr. Dalším bodem, je stanovení pravidel, výprask by byl proveden tam, kde vznikla účetní chyba, „takže tady v kanceláři“, dodal jsem, „Ano“, je tu paní Moniko nějaký stůl? „Ne“, řekla, „…jen vzadu máme dvě konferenční kožená křesla, do kterých jsou uváděny návštěvy“.

Pojďme se na ně podívat, navrhl jsem. Popošli jsme tedy do místnosti, která sloužila k přijímání návštěv pro personální pohovory, byla to místnost s menší kuchyňkou schovanou za závěsem, konferenčním stolkem a dvěma koženými křesly, ušáky. Ty by vyhovovaly, dodal pan Petr.

Z důvodu abyste si to pamatovala, paní Moniko, sedl bych si do jednoho křesla a výprask by probíhal, že si sundáte kalhoty společně s kalhotkami, budete odmlouvat, házet s sebou, nebo jinak narušovat celkový průběh trestu, přestanu s trestem a budu pokračovat, až se uklidníte od nejnižšího možného celého čísla deset, dvacet, nebo třicet. Tedy když přerušíte nevhodným způsobem Váš výprask u čísla 29, začneme jej počítat od čísla 20, to samé u 38, zvýší se Vám výprask o 8 ran navíc, protože se bude začínat u čísla 30. Počítat rány a dohlížet na trest bude Váš manžel. Oznámil Monice a podíval se na mne, co tomu řeknu.

Nemám s tím problém, odpověděl jsem mu. Můžeme tedy začít, zkonstatoval suše pan Petr a sedl si do křesla. Zaujměte prosím, paní Moniko námi předem dohodnutou polohu.

Manželka si tedy začala dost neochotně a pomalu sundávat kalhoty, trvalo jí to skoro minutu, co se soukala z kalhot, tehdy prohlásil pan Petr, že nemá času nazbyt a rád by také odešel domů, pokud mi to nevadí, zvýší trest na 40ran, z toho 25 bude rukou, 10 páskem a posledních 5 ran za zdržování by provedl svým páskem ale přes její pohlaví, to bych Vám přál vidět, co to s Monikou udělalo, ihned byly dole jak kalhoty, tak kalhotky a natahovala se panu Petrovi přes koleno.

Pan Petr stále čekal odpověď na svoji otázku „Ano, pravil jsem po chvíli…, můžete jí zvýšit trest za zbytečné protahování.“ Manželka se na mě jen prosebně podívala, ale nebylo jí to už nic platné, souhlas jsem dal. „Nicméně těch posledních 5 ran, jak jste řekl přes pohlaví, provedu já sám…“ Proti tomu nemám námitek, odpověděl pan Petr.

Tedy začneme. Položte si ruce před sebe paní Moniko, Váš manžel bude počítat. Chvilku jsem sledoval manželčino odhalené pozadí. Zatím byla jen ohnutá přes jeho kolena a držela statečně půlky pevně stisknuté u sebe. Sledoval jsem nápřah pana Petra a ozvalo se hlasité plesknutí, „Jedna“ začal jsem počítat, moje manželka jen usykla, asi takovou ránu hned napoprvé nečekala, „Dvě, Tři, Čtyři…“ pokračoval jsem a sledoval, jak se Moničin zadek začíná barvit do růžové barvy, po sedmé ráně již začala zřetelně kňučet a vrtět se, co rána to se Monika napnula jako struna, naneštěstí při dvanácté ráně pohyb neodhadla a spadla panu Petrovi z kolen na zem.

Vážený pane, takhle by to nešlo, vaše paní choť se snaží výprask všemožně zdržovat a oddalovat, mohu vás požádat, abyste mi ji podržel? Ohněte se přes má kolena a Vy, požádal mne pan Petr, si sedněte tak, abyste hlavu manželky měl ve svém klíně a mohl jí tak držet za ruce jestli souhlasíte. Ano, souhlasil jsem, teď jsem měl její hlavu ve svém klíně a ať jsem se všemožně snažil, začalo mě to silně vzrušovat, toho si určitě musela všimnout i Monika, protože jí moje narůstající boule na kalhotách začala tlačit do tváře. Pan Petr dělal jako by si ničeho nevšiml a pokračoval s výpraskem, šestnáct, sedmnáct, osmnáct, devatenáct, dvacet, Monika s sebou občas mrskla a začala fňukat, asi jí to začínalo bolet, její zadek svítil jasně červenou barvou a stal se tak hodně citlivým na dotek,… „á pět a dvacet“, to by bylo, pochválil si práci pan Petr.

Tedy první část trestu máte úspěšně za sebou mladá paní. Nyní se jděte přehnout přes křeslo a ať máte zadek pěkně vystrčený, Monika vstala a odebrala se ke křeslu, jenže tady byl problém, moje žena je drobnější postavy a vzrůstem 171cm, křeslo – větší ušák byl vysoký asi metr třicet a tak by Monika musela, aby splnila požadavek doslova „viset ve vzduchu“ resp. Její nohy by se nedotýkaly země.

Všimli jsme si toho oba a řekl jsem to i panu Petrovi, ten se mne však otázal co je za problém? Alespoň nebude vaše paní podvádět a bude mít zadek pěkně vystrčený. Jestliže před tím se Monika bránila pohledům na svoji lasturku od pana Petra tím, že měla zatnutý zadeček, teď to bude pro ni hodně velký problém, pomyslel jsem si, nicméně nemá se zač stydět, její kundička je hladce vyholená a spolu s lehce přečnívajícími pysky tvoří moc hezký pohled, tak se nemá za co stydět.

Šel jsem k Monice a chytl jí za pas, abych jí vysadil na okraj křesla, poté jsem jí přehnul a připravil do předepsané pozice pro výprask. Nevím, jestli si to ta moje holka uvědomovala a začala lehce roztahovat nohy, takže její dírka byla vystavena lačným pohledům pana Petra.

Že si jí musel prohlížet opravdu důkladně, jsem zjistil na jeho kalhotách, i jemu se udělala boule jako hrom a nesnažil se jí vůbec zakrývat. Klidně vstal, narovnal se a šel k Monice odpínaje si pásek.

Když ho vyndal, kalhoty mu trochu spadly a aniž by dal nějaké znamení, začal s výpraskem, jedna, dvě tři, pět, nestačil jsem počítat, rány padaly přesně a zakusovaly se mojí ženě do napnuté kůže jejího prokrveného zadečku. Monika začala vzlykat, až se rozplakala na plné kolo, deset, hotovo, řekl jsem. Ještě Ne! Zarazil mě pan Petr, vaše choť musí dostat přes pohlaví, jestli jste nezapomněl, dodal.

Ano, nezapomněl, ale zbylých 5 ran provedu já sám, řekl jsem. Souhlasí, mohu teď požádat já Vás, abyste mi ji podržel, otázal jsem se pana Petra, lehni si tady na ten konferenční stůl drahá a nohy dej od sebe. Monika se s brekotem posadila na svůj zadek, na konferenční stůl a roztáhla trochu nohy od sebe.

Takhle Ne! Řekl pan Petr, těch pět ran budu osobně kontrolovat a mají-li mít účinek, bude vaše lasturka v jednom ohni. Vzal Moniku za ruce a ukázal jí, jak si má držet nohy za kotníky. Já budu kontrolovat teplotu vaší lasturky, jestli mi to Váš muž povolí. Proč bych nepovolil, jen jakým způsobem to chcete kontrolovat?

Po každé ráně bych provedl kontrolu rukou, přiložím ji na vnější stranu dlaň a bude-li se mě zdát potřebně teplá, přestanete s výpraskem, v opačném případě jste se asi netrefil a budete muset svoji ránu opakovat. A sotva to dořekl, klekl si k rozevřenému rozkroku Moniky a vyzval mě, ať začnu. Stoupl jsem si nad manželku, vzal do ruky pásek a švihnul. Myslím, že jsem se trefil špičkou pásku přímo do jejího hrášku, protože Monika zaúpěla a spustila nářek nanovo. Pan Petr řekl moment a skutečně položil svoji dlaň na její rozevřenou lasturku, chvíli ji tak nechal a pak jí začal ukazováčkem třít přes klitoris. Moniku to trochu uklidnilo a já mohl pokračovat po tom, co mi byla schválena intenzita první rány.

Švih, druhá, tentokrát jsem se trefil celou plochou pásku přes celou plochu rozevřené dírky. Monča vykřikla, protože tohle nečekala a zase na ni pan Petr položil dlaň, teď to bylo ale trochu jiné, horní čtyři prsty byly na vrchní straně, nicméně palec zabořil do jejího zadního otvůrku. Bez navlhčení, bez přípravy, bez varování. Monika definitivně ztratila zábrany a začala hlasitě plakat, vsadím se, že to bylo jak bolestí, když jeho palec překonal zavřený svěrač, tak hlavně ponížením. Které nečekala. Další, řekl, mě a vytáhl z jejího otvůrku svůj palec. Tři! Švihnul jsem jí teď opravdu důkladně a zase jsem se trefil mezi její rozchlíplé pysky, sotva jsem to udělal, pan Petr vrazil do zadečku palec druhé ruky a začal cpát dva prsty druhé ruky dovnitř lůna mé manželky. Připadal jsem si jako u vytření, Monika tu leží pode-mnou na konferenčním stolku, nechá si dávat výprask na kundičku od svého manžela po tom, co jí cizí chlap dal pořádný výprask na zadek a teď tomu samému chlapovi drží a nechává si bezostyšně projíždět kočičku a zadní otvůrek jeho prsty, ze zamyšlení mě vytrhl pan Petr slovem „Další…“

Tentokrát mě nemusel moc pobízet, dostal jsem totiž na ní za to její chování zlost a hodlal jsem jí poslední dvě rány pořádně osladit. Narovnal jsem se a mohutně švihl do prázdna, abych si zkontroloval, jaký to bude mít účinek, pak jsem nařídil panu Petrovi, aby jí roztáhl kundičku za pysky, co to jen půjde, ať si to holka taky užije. Pan Petr nelenil a roztáhl jí docela hodně, což jsem viděl na bolestné grimase v její tváři. Rozmáchl jsem se a vší silou šlehl na střed růžového místečka, to co se stalo potom lze jen stěží popsat, Monice se bolestí uvolnil svěrač a začala chcát na pana Petra. Jiný výraz zde ani nelze použít, protože jako čůrání by to popsáno být nemohlo. Pan Petr si toho naštěstí včas všiml a tak mu pokropila jen trochu tvář. Když dozněl Moničin bolestný křik, schoulila se do klubíčka, dala si ruce na lasturku a jen tiše vzlykala. Zatím jsem jí tak nechal, ať si před poslední ránou trochu odpočine, ale pan Petr mínil jinak, že když ho pochcala, rád by jí to něčím oplatil.

Zeptal jsem se ho, co má na mysli a odvětil, že by mohl Monice udělat klystýr a zkoušet kolik vody v sobě udrží, jenže by to nebylo dnes, nechal by to na jindy, jako vhodné pokračování jejího trestu. Jelikož se mi jeho návrh zamlouval, souhlasil jsem a přikázal Monice, ať se upraví do předepsané polohy, ať to můžeme dokončit. Monika se tedy opět chytla za kotníky a připravila se tak na poslední ránu. Tu jsem jí dal bez rozmýšlení a snad jsem se ani už nechtěl nikam moc přesně trefit, ale trefil jsem se tak šikovně, že špička pásku hezky olízla zadní otvůrek mojí chotě. Jestli před tím zazněl křik na celou kancelář, nyní to muselo být slyšet i po budově. Ten křik byl nepopsatelný, vzlykala a plakala.

Po chvíli jsem jí požádal, ať vstane, jde se do kuchyňky opláchnout a obleče se, půjdeme domů. Co tak prováděla, jsem se domluvil s panem Petrem na pokračování, jen s tím rozdílem, že počká, až mu zase něco vyvede…